O čem je vlastně vztah...
5 zásad vztahu, které by se měly učit na základních školách
Navštívil jsem letní tábor. Trochu v obavách – co si povídat s dětmi kolem čtrnácti let. Nakonec bylo co.
„Ženský chtěj’ dítě, dům, prachy,“ prohlásili se smíchem habáni. Musel jsem se zasmát taky, protože ženy toho chtějí samozřejmě mnohem víc: „Chtějí RODINU, nejen dítě. Chtějí DOMOV, nejen dům. Chtějí BUDOUCNOST, nejen peníze.“
Jeden z kluků pořád smutně civěl na displej telefonu. „Nepíše,“ vysvětlil to všem.
„A jak si to vykládáš?“ zeptal jsem se.
„Když holka píše, znamená to, že jí chybím. A když nepíše, znamená to, že jí nechybím.“
Pozvedl jsem úžasem obočí. „A není to spíše tak, že když Ti slečna píše, znamená to, že jí chybíš, ale když nepíše, znamená to, že čeká, až Ti začne chybět ona?“
„Co bych měl mít, abych holce vždycky chyběl?“ vykřikl nakonec kdosi a celý hlouček hned ztichl.
„Ženě,“ odpověděl jsem, „budeš vždycky chybět, pokud začne mít pocit, že…“ a odpočítával jsem na prstech jedné ruky, „… jí dokážeš dát smích; jsi na ni denně pyšný; zvedáš její spokojenost na svou úroveň; používáš pozitivní superlativy, když kamarádům popisuješ Váš vztah; stále více používáš slovo AŽ místo JESTLI, když mluvíš o Vaší budoucnosti
V dívčí části to bylo jiné.
„Zlomená?“ ukázal jsem na ruku v gypsu a ta dívka přikývla. Všechny okolo ní hned vyzvídaly, jestli v nemocnici nebyl nějaký kluk. „Byl,“ potvrdila, „s nohou v sádře.“
„A co Tě napadlo, když jsi ho viděla?“ zeptal jsem se.
Ta zraněná obrátila pohled na mě a k mému překvapení řekla: „Že by to mohl být jediný kluk, který chvíli neuteče.“
I ostatní slečny zmlkly a já jsem začal cítit, že ve školách se toho učí hodně, ale předmět Vztahy tam zoufale chybí. Přitom vztahy ze všeho nejvíce rozhodují o uplatnění a úspěchu v životě. Kdo neumí vyjít s druhými, nedokáže uspět v zaměstnání ani podnikání. Kdo neumí udržet, natož budovat vztah, zůstává sám. A i být sám je dovednost, kterou musíte umět – mít vztah k sobě.
Když jsem přijížděl, ty děti si myslely, že mít vztah znamená líbat se, vodit se za ruku, randit, ukazovat se. Když jsem odjížděl, přemýšlely, zda to spíše není o tom být s někým, kdo nás činí šťastným tak, jak to nikdo jiný nedokáže; kdo přijímá naše odlišnosti; vedle koho můžeme být sami sebou a on současně také. Ano, vztah je i o líbání, protože polibek prolamuje hranici mezi přátelstvím a láskou. Ano, vztah je i o držení se za ruku, protože tak vždycky lidé lépe procházejí těžkostmi. Ano, vztah je i o občasném boji, protože správné vztahy stojí za to, abychom za ně bojovali. Nicméně nikdy nesmíme zůstat těmi jedinými, kdo za ně bojuje.
„Kdybyste měl vyučovat vztahy na základní škole, o čem by to bylo?“ dostal jsem otázku v obou skupinách.
Usmál jsem se. Protože jsem si uvědomil, že základní látka by byla vyčerpaná za pár minut. Bylo by to totiž jen pět jednoduchých zásad. Někteří dospělí se je přitom učí roky.
Jaké zásady to jsou?
1. zásada: Nesnaž se číst myšlenky druhého
Naprostá většina problémů a naprostá většina úzkostí ve vztahu plyne ze špatné komunikace. Běžný přístup: Co je normální pro mě, to předpokládám, že je normální pro druhého. Jenže bohužel, milé děti, každý jsme jiný.
Většina lidí předpokládá, že ví to, co si myslí ten druhý. A přitom to nevědí. Z toho pramení procesy domněnek a naštvání, očekávání a zklamání.
Kdyby se spolu lidé naučili mluvit, ach, kolik zbytečných problémů by si ušetřili? (Jo, Společné mluvení, to by byl taky užitečný předmět.)
Domněnky vedou k tomu, že když druhý něco tvrdí, můžeme předpokládat, že tím myslí něco jiného. A když nic neříká, můžeme předpokládat, že něco zamlčuje. Každému činu můžeme dát opačný význam, a dokonce ho považovat za pravdu.
A ještě horší to je, když druhého nutíme, aby MUSEL číst naše myšlenky, protože na jeho otázky nám připadá zbytečné odpovídat – vždyť je to přece JASNÉ, tak proč se ptáš?
Já jsem primitiv. Když něco nevím, zeptám se. Nehádám. A když něco dělám, odpovídá to tomu, co říkám, a když něco říkám, odpovídá to tomu, co si myslím. Jsem už příliš starý na to, abych lhal, protože bych si ve svém věku už tu lež nemusel pamatovat.
A stejně tak respektuji ostatní primitivy, kteří se mě přímo ptají na to, co jim není jasné. Všichni, kdo se „domnívají“, „očekávají“ a „tuší“, jsou na mě příliš geniální.
Ano, tuto zásadu mě naučilo podnikání. Nehádat, co klient chce. Ptát se ho. Ušetří to spoustu času, to byste, děti, nevěřily…
2. zásada: Nehledej dokonalého partnera
Dokonalý člověk neexistuje. Tečka. Co ovšem existuje, je dokonalý vztah. To je vztah, na kterém dva nedokonalí partneři společně pracují.
Proč mají vůbec někteří lidé sklon hledat dokonalého partnera? Inu, protože mají pocit, že jejich současnému partnerovi něco chybí. Ano, chybí. Každému něco chybí. Nikdo nejsme stoprocentní. Jsme třeba jen devadesátiprocentní.
To ale neznamená, že někdo jiný, kdo má oněch deset procent, které my nemáme, je stoprocentní. On může být právě jen desetiprocentní.
A pak se stane, že desetiprocentního člověka vyměníme za devadesátiprocentního jen proto, že měl to, co předchozí neměl. Ve skutečnosti ale nemusí mít už nic z toho, co předchozí měl.
Lidé, kteří hledají dokonalého partnera, sami sebe odsuzují k hledání po celý život. Přitom není nutné hledat dokonalého člověka. Stačí najít nedokonalého člověka, který dokonale pasuje k nám – který svými přednostmi doplňuje naše nedostatky. A my svými přednostmi doplňujeme jeho nedostatky.
Ano, i tuto zásadu mě naučilo podnikání. Vím, že pro každý produkt existuje zákazník. Nikoli však, že pro každý produkt je zákazníkem každý.
3. zásada: Nesuď nové vztahy podle starých
Jestliže na světě neexistují dva stejní lidé, pak nebude žádné překvapení, že s různými lidmi jsou různé vztahy. Pokud se opakují stejné problémy, pak to obvykle není partnerem, ale námi. Kdo opakuje stejné chyby, dostává stejné výsledky.
Máme-li sklon propojovat minulost a přítomnost, pak je to zjevně tím, že ještě nevyzrála hráz mezi minulostí a přítomností. Starou ránu musíme vždycky doléčit. Teprve pak si uvědomíme, jak moc nám tato zkušenost pomohla k tomu, abychom byli příště moudřejší. Budeme-li stále stavět ze starých cihel dávno spadlých domů, nikdy nepostavíme nový dům.
A není to vina cihel, pouze zedníka, když staví ze starých cihel.
Einstein správně řekl, že žádný problém nelze opravit za použití stejných myšlenek. Teprve když si uvědomíme, že staré cihly jsou už dávno zvětralé, napadne nás stavět z modernějších tvárnic. A mnohdy je lepší začít stavět znovu od základů, než donekonečna látat starý dům.
O lidském myšlení to platí naprosto.
Co nejzbytečnějšího a nejhloupějšího vede ke konci vztahů?
4. zásada: Nevyráběj problémy, které neexistují
Začít žárlit, pochybovat, obviňovat, zesměšňovat… je tak snadné. Stačí vyrobit problém.
Píše si s někým? Co když chce ode mě odejít?
Nepíše si s nikým? Co když si psali rafinovaně na WC nebo už cestou z práce?
A je to. Vítej, probléme!
Žijeme v době představ a iluzí. Televize nás naučila žít jiné životy svými seriály, tisk nás učí zajímat se o jiné lidi více než o sebe a i my sami jsme se naučili vytvářet si v hlavě ještě jeden život. Takový, ve kterém domněnky zastiňují fakta.
Díky tomu žijeme v době strachu. Hlavní motto: Co špatného se včera stalo někomu druhému, to samé se dnes může stát Tobě. O dobrém se už v televizi nemluví a v tisku nepíše. Dobré se neprodává, protože dobré lidi nezajímá. Lidé mají svých problémů dost. Nepotřebují slyšet a číst, že někdo jiný se má dobře. Potřebují slyšet a číst, že druhý má problémů ještě víc. Je tu však jedno velké ALE: Tím, že se budeme koukat na televizi a číst noviny, se náš problém nevyřeší.
Televize a tisk nás každý den učí, že nic nemáme ve svých rukou, že o nás rozhodují druzí. Proto si máme večer pustit televizi a ráno koupit tisk, abychom se dozvěděli, jak o nás zase rozhodli a proč máme být zase smutnější a bezmocnější.
Jako bychom byli zavřeni v kleci. Bědujeme, nadáváme na druhé, přitom by stačilo vzít za kliku a zjistili bychom, že dveře jsou otevřené. Ano, sedíme v ODEMČENÉ kleci…
Je statisticky prokázáno, že 90 procent všech obav, které máme, je zbytečných – ve skutečnosti se nikdy nenaplní. A ze zbývajících 10 procent těch obav, které se naplní, nedopadne 90 procent tak katastroficky, jak si představujeme.
To číslo je šílené. Jen si to vemte: Lidé se trápí, stresují, ničí si zdraví kvůli obavám, které jsou převážně zbytečné. Pouze jsou NAUČENÍ se bát. Raději se domnívat, spekulovat, vyrábět si katastrofické představy.
I partneři to odnášejí. Je tolik rozchodů, tolik zbořených manželství. Lidé jsou z každého druhého billboardu učeni, že výměna (politika, zboží) všechno vyřeší.
Boj se, pochybuj. A když se bojíš a pochybuješ, raději vyměňuj.
Co když ale problém, který nás zatěžuje, je pouze v naší hlavě? Co když stačí s druhým více a lépe komunikovat?
Komunikace je jako zapnuté světlo. Když rozsvítíme, bubáci obvykle zmizí.
5. zásada: Nezaměřuj se na negativa
Jakékoli dno je současně odrazovým bodem. Kdykoli vstaneme, jsme na sebe pyšnější, máme více sebevědomí. Chyby, ze kterých se ponaučíme, nás vedou k větší moudrosti a zkušenosti. Všechno špatné je zkrátka pro něco dobré. Bez špatného bychom se neposunuli.
Potřebujeme to špatné. Nicméně ne proto, abychom v tom zůstávali, ale abychom se z toho chtěli vymanit. Špatné nás nutí k aktivitě, podobně jako dobré nás může vést k pasivitě. Růst člověka i jakéhokoli vztahu spočívá v tom, že se posouvá od špatného k dobrému, od problému k řešení. Plevel na zahradě nás nemusí trápit, pokud ho vytrháme. Odlišnosti v páru nás nemusejí rmoutit, pokud si je vysvětlujeme. Chyby ve vztahu nás nemusejí brzdit, jestliže je odstraňujeme.
Člověk je k tomu životem nucen. Je součástí přírody, která takto funguje celá. Pulzuje. Střídají se noci a dny, tepla a zimy, fáze rozkvétání a fáze vadnutí.
Ve dvou se ty kroky dělají líp. Můžeme jeden druhého rozesmát, když by nám samotným bylo do breku. Můžeme jeden druhého podržet, když bychom samotní mohli padnout. Můžeme jeden druhého zvednout, když bychom samotní zůstali ležet.
O tom je vztah. Nejen o penězích, domech a dětech. Nejen o randění a ukazování se. Ovšem jen tehdy, když chceme.Oba.
Zdroj:© Petr Casanova