JAK ODPUSTIT SÁM SOBĚ ANEB 5 ZPŮSOBŮ, JAK POCHOPIT SVÉ CHYBY A ŠPATNÉ POCITY
Vše, co napíšu, se zdá jasné a samozřejmé. Přesto tolik lidí trpí kvůli své nedokonalosti. Otravují si náladu i myšlení výčitkami, lítostí, sebeobviňováním, sebeponižováním. Jen proto, že chybovali, nejsou schopni hnout se z minulosti. Odpustit si – že jsou lidé.
Chyba. Není nic lidštějšího. Dokonce bych řekl, že ne šaty, hlavně chyby dělají člověka.
Současný člověk sám sebe označuje za homo sapiens, v latině tvora moudrého. Jen proto, že se tak označuje, ale neznamená, že moudrý je. Mnohem spíše by se měl označovat homo defectus, tvor chybující. Lépe by pochopil sám sebe.
Žádný člověk není dokonalý. Každý chybujeme. V tom mezi lidmi není rozdíl. To v čem se lidé odlišují, je, jak ke svým chybám přistupují.
První skupina své chyby zakrývá. Předstírá, že žádné nedělá. Bojí se chyb. Tato skupina zůstává v dosahování svých cílů neúspěšná. Proč? Protože neodstraňuje své chyby. Představme si batole, které se stydí za to, že se ještě neumí postavit na vlastní nohy. Své rodiče tedy přesvědčuje o tom, že už nepadá, že chodit umí. Na první pohled vyzrálo na život. Ve skutečnosti se ale chodit nikdy nenaučí.
Druhá skupina jsou úplně stejná batolata. Při pokusu o chůzi úplně stejně padají. Také je štve, že chybují. Ale od svých chyb se snaží utéct jinak – že chyby napravují. Že se naučí chodit.
Tento rozdíl v myšlení se týká jakékoli oblasti lidského života. Obecně platí, že chybami se člověk učí. Kdo pochopí své chyby jako lekce, které jej mají posouvat vpřed, ten roste a mění se v úspěšného.
Dělat chyby je tedy předpokladem úspěchu. Bez chyby nejsme schopni dojít k úspěšnému řešení. Nikdo totiž z nebe nespadl učený. To je základní poselství života. Naučit se vnímat své chyby. Nebát se dělat je.
Až sem je vše srozumitelné a logické. Ptáte se, proč tedy máme špatný pocit z dělání chyb, když nám umožňují zlepšovat se? Já tu otázku ještě rozšířím: Proč takový negativní pocit máme všichni?
Proč máme špatný pocit z chyb
Odmalička nás starší lidé učí, že chyba je špatná. Učitelé i rodiče nás za chybu trestají. Říkají tomu výchova. Tím, že nás za chyby trestají, nás učí bát se chyb – protože chyby nás budou bolet. Učí nás cítit se provinile nejen tehdy, když se nám něco nepodaří, ale mnohem dříve – cítit se provinile už když přemýšlíme pokusit se o něco, co zavání možnou chybou.
Proč nás to vlastní rodiče učí? Proč v nás vypracovávají komplex, že něco nedokážeme? Ne, není to opatrnost. Ne, není to jejich zájem, aby se nám nestalo něco zlého. Kdyby totiž měli skutečný zájem na tom, abychom byli v životě úspěšní, v první řadě by nás učili dělat chyby a učit se z nich. Proč jsou tedy rodiče takoví?
Odpověď je prostá. Protože oni jsou produktem stejné výchovy. Jsou takoví, jaké je v dětství vytvarovali jejich rodiče. Je to systém, který má dokonce oporu v zákoně. Dítě je do osmnácti let zbaveno možnosti rozhodovat za sebe a podstupuje „výchovu“. Ve svém 18. roce je takové, jakým ho rodiče a učitelé utvořili. Dokonale přejímá jejich „pravdu“. I když to, jak ho rodiče a učitelé vychovali, nevede ke štěstí, bojí se té „pravdě“ přestat věřit. Je naučené, že tohle je pravda. A když pochybuje, cítí se divně, nepatřičně, že bude odsouzeno. Tak je dítě vychováno. I po 18. roce tak dělá převážně to, co se od něj očekává. Vše ostatní považuje za chybu. V hlavě mu neustále visí varovný poutač: Nemohu udělat něco po svém. Nesmí se to. Nevyjde mi to. Přijde trest.
Na světě existuje velmi málo lidí, kteří se nebojí chyb. Protože jsou v životě úspěšní, jsou na očích. I s tím si ale systém poradí. Rodiče nás učí úspěšné nenávidět. Věřit, že jsou jen klikaři. Měli štěstí, proto uspěli. My ale pro odbočení z cesty nejsme zrozeni. Televize nám denně ukazuje, jak hrozný život žijí ti, kdo vybočili. Nehody luxusních aut. Krachy podnikatelů. Rozchody hvězd… Lidé se učí pomlouvat. A je to trpce úsměvné. Všichni přece vědí, že podnikatelé zaměstnávají lidi. Nebýt jich, nemají lidé v kapitalismu práci a obživu. Zaměstnanci přesto své zaměstnavatele poškozují, nenávidí, špiní. Tak zmateně funguje člověk v systému.
A působí tak i proti sobě. Kdykoli nemáme rádi nějakého člověka, mozek vymyslí proč. Kdykoli se soustředíme na něčí (i své) špatné stránky, najdeme je. Stejně jako bychom našli ty dobré, kdybychom se na ně soustředili. Člověk umí fungovat oběma způsoby. To, JAK přemýšlí, určuje to, kým se stává. Protože myšlenky vedou k činům a činy k výsledkům.
Jak se tedy postavit k vlastním chybám? Jak ustát to, že se nám ostatní posmívají, je jednoduché. Můžeme je ignorovat. Uvědomit si, že kdykoli nás někdo ponižuje nebo pomlouvá, je to proto, že máme něco, co on chce. Druhé lidi ustojíme svou vlastní silou. Ale co když sami nemáme sílu vyrovnat se s tím, čeho jsme se na sobě dopustili? Co když my sami jsme sobě největším nepřítelem? Co když v nás samotných zakořenila výchova natolik, že jsme přesvědčeni o tom, že my uspět nemůžeme, že my jsme smolaři a úspěšní lidé z lepšího masa a jiné planety, že my děláme takové chyby, ze kterých se „nedá ponaučit“?
1. důležité uvědomění: Nejvíce zesilujeme tehdy, když si nejvíce myslíme, že naopak slábneme
Lidé, kteří si nejvíce uvědomují chybu, jíž se dopustili, mají pochopitelně nejhorší pocit daný výchovou. Zároveň ale mají největší potenciál chybu odstranit. Sečteno, podtrženo: Lidé, kteří se trápí svou chybou, jsou paradoxně na nejlepší cestě.
Je statisticky prokázáno, že nejméně svůj život zlepšují průměrní lidé. Protože je nic nenutí svůj život zlepšit. Největších úspěchů tak dosahují lidé, kteří začínají z nuly nebo minusu. Ti jsou nejvíce motivováni. Mají největší důvod přehodnocovat svůj život a hledat lepší cesty. To je pro průměrné lidi to nejméně skousnutelné. Jak je možné, že někdo, kdo byl vždycky horší než já, je najednou lepší? V tom musí být nějaký podvod!
Ne, není to podvod. Kdykoli člověka štve vztah, ve kterém je, hledá cesty, jak ho zlepšit. A kdo hledá, ten nalézá. Kdo nehledá, nemůže nalézt. V naštvání se je hlavní roznětka změny.
2. důležité uvědomění: Zlepšení si musíme zasloužit
Život je nejlepší obchodník. Nedává nic zadarmo. V našich chybách nám záměrně namáčí čenich, dokud si neuvědomíme, v jakém hnoji jsme se ocitli. Je krutý, ale přece úplně stejně učí lidé například štěňata, aby nám nečurala v bytě.
Kdykoli zakoušíme to nejhorší, věnuje nám život obzvláštní péči. Nikdy nás netrápí víc, než uneseme, i když si většinou myslíme opak. Jsme jako olivy, ze kterých pod tlakem vychází nakonec ta nejlepší šťáva.
Kdykoli si myslíme, že jsme na dně, nalézáme bod, od kterého se můžeme odrazit. To je princip dna. Není podstatné, že ho (ještě) nevidíme, život nás navede. Už tím, že o dně přemýšlíme, ho totiž hledáme.
Kdykoli si myslíme, že máme na zádech nesnesitelné břemeno, učí nás život dělat malé kroky. Být pokorní, pamatovat si, jak moc jsme vytrpěli. Já osobně neznám skutečně úspěšného člověka, který by nebyl v jádru pokorný. Kdokoli se postaví na své nohy sám, ví, jak je to těžké. A je to moc dobře, že je to těžké. Protože na to nikdy nezapomene.
Úspěšní lidé dobře vědí, že nikdy nezáleží na délce kroku, ale na směru. A že žádný krok není tak důležitý jako ten příští.
3. důležité uvědomění: Úspěšný život spočívá v úspěšné cestě
Život je jako schodiště. Každý schod se zdá zbytečný – jako námaha, kterou bychom mohli odložit. Ale nahoře pochopíme, proč měl smysl. Na každém vrcholu hory si více než výhled, po němž jsme dole tolik toužili, vychutnáváme cestu, kterou jsme zvládli. V té pak úspěšní lidé začnou vidět svůj cíl.
Bohaté lidi nefascinují peníze, jak si chudí myslí. Bohaté fascinuje úspěch. Proto po té cestě jdou dál, dokud mohou. Peníze klidně rozdají, ale zastavit se nedají. Chudí lidé primárně touží po penězích, ale když je drží v rukou, zmateně zjišťují, že v nich žádné štěstí není; že peníze nemají smysl. Důvod, proč se vydáváme na úspěšnou cestu, není v odměnách, které nalézáme cestou. Ta odměna je totiž v cestě samotné.
Ve zjištění, že jsme SCHOPNI překonat své chyby. Ať jsou jakékoli. Ba dokonce i ty největší chyby, pod nimiž jsme si mysleli, že se složíme, jsme byli schopni zvládnout. Člověk je schopen zvládnout mnohem více, než si myslí. Ale musí si to dovolit.
Jak rozumět svým pocitům, že něco nedokážeme nebo že se náš život určitě nezlepší? Jak se svými pocity pracovat?
4. důležité uvědomění: Pocit je jen pocit. Ne skutečnost
Výsledky vycházejí z činů. Činy z myšlenek. A myšlenky z pocitů. Kdo má pocit, že něco nezvládne, a sám sebe o tom přesvědčí, opravdu to nezvládne. Ale nemá to žádnou souvislost s tím, čeho je ve skutečnosti schopen. Tak mocná je lidská psychika.
Lidé, kteří opakují stále stejné chyby, se diví, že dosahují stále stejných výsledků. Naopak lidé, kteří se odhodlají ke změně a třeba i dopadnou na dno, se pak diví, že se ode dna odrazí – že přestanou viset ve vzduchu. Změna přístupu je ale základním předpokladem změny výsledku. Každý člověk je proto schopen změnit svůj život – i když nemůže změnit skutečnost/okolnost, která se mu přihodila, může změnit svůj přístup. A nejkrásnější na životě je, že když změníme svůj přístup, jako by se změnila i skutečnost/okolnost.
Proto tolik chudých lidí dokáže být šťastných. A tolik bohatých lidí nešťastných. Není to vinou nedostatku/přebytku peněz. Peníze se štěstím vůbec nesouvisejí. Stejně jako se štěstím nesouvisí vysoká nebo nízká pracovní pozice. Šťastný může být člověk kdekoli a kdykoli. Záleží na jeho pocitu.
5. důležité uvědomění: Cítit se špatně je znamení, že je čas na změnu
Týden jsem plul po oceánu. Ta jachta měla navigaci, která vydávala varovný signál, kdykoli bylo třeba změnit kurz. Všichni máme v sobě úplně stejnou navigaci. Své pocity. Kdykoli se cítíme špatně, je čas na změnu kurzu.
Může to být změna úhlu pohledu. Nebo cílů. Nebo návyků. Když nám dělá špatně pohled do minulosti, podívejme se do budoucnosti. Když nám dělá špatně představa z naší budoucnosti, hledejme opěrné body ve své minulosti. Když nám vadí minulost i budoucnost, přemýšlejme o své přítomnosti. Hledejme své rezervy, své chyby. A změňme je v úspěchy. Neznám jediného člověka, který by byl bez chyb.
Nejvíce na nemožnost změny naříkají ti, kteří mají ke změně nejvíce důvodů. Dokážou vymyslet hromady výmluv, ve skutečnosti jim chybí jen 6 písmen: O-D-V-A-H-A. Odvaha udělat chybu. Odvaha být chvíli pro smích. Odvaha uspět.
Od této chvíle kdykoli nás bude pronásledovat výčitka, lítost, zpytování svědomí za staré chyby, uvědomme si, jaký potenciál ke změně držíme. Jak rosteme už tím, že o svých chybách přemýšlíme. Jak se posouváme už tím, že hledáme cestu ven. Nenechme se odradit tím, že cestu ven nevidíme hned. Když vycházíme schodiště, také nevidíme poslední schod, natož výhled shora. Život je v cestě.
Čím náročnější jsou schody, tím pyšnější na sebe budeme. Čím těžší je závaží, na které se snažíme vyzrát, tím více pak uneseme. A i když jsme na všechno sami, představme si ten pocit, až se sami ze všeho dostaneme. Až si svým vlastním růstem sáhneme na úspěch.
Změně, ať se týká čehokoli (práce, zdraví, vztahy, přístup k budoucnosti), je věnováno celé nové vydání tištěného magazínu FC
Převzato: © Petr Casanova